„Už aby se začalo s čipováním lidí…,“ řekl jsem si dnes poté, co jsem celé dopoledne strávil u lékaře a na úřadu vyřizováním nového cestovního pasu.

Identifikační karty

Rozhodl jsem se, že cestování po Praze bude nejlepší s využitím městské hromadné dopravy. Hned při první cestě nastoupil revizor. Žádný problém, mám přece „slavnou“ Opencard. „Vida, jak nám to RFID pěkně funguje,“ říkám si, když přikládám kartu k revizorovu terminálu.

O několik minut později už sedím u přepážky Městské části Praha 4. Oznámili mi, že mám chtít pas s biometrickými údaji. Je „jen“ za šest stovek a bude asi do dvou týdnů hotový. Dále mi sdělili, že do čipu se ukládá zatím pouze fotka a podpis, v budoucnu prý i otisky prstů. Další do party RFID nosičů. Ten následující totiž vytahuji z peněženky o okénko vedle. Překvapili mě, dá se tu zaplatit kartou, dokonce bezkontaktní. Člověk si až tady uvědomí, jak moc jsme technologií radiofrekvenční identifikace obklopeni. Než proběhne transakce, prohlížím si obsah peněženky: in-karta Českých drah, kreditní karta (ta sice není RFID, ale také je to čipová karta) a osobní karta pro vstup do práce. Všechno RFID, všude v podstatě ty samé údaje. Fotka, identifikační nebo rodné číslo, adresa, podpis atd. Na občanském průkazu jsou zatím jen strojově čitelné texty, to už je jen krůček k RFID. Dá-li se na něj cestovat po Evropské unii, bude to stejné jako s pasem. U řidičského průkazu zatím strojově čitelné není nic, ale vzhledem k platnosti v celé EU mi to vychází jako logicky další adept na RFID čip.

U lékaře

U lékaře po mně chtějí kartu pojištěnce. Na tu bych zapomněl. Tady je sice jen jméno a rodné číslo, žádný čip, ale také je to identifikační prvek. A aby jich nebylo málo, ihned na recepci mi na ruku instalují identifikační náramek s čárovým kódem. Novinka. Není tu nic než pořadové číslo. Pro doktory jsme všichni jen číslo. Ale to sem nepatří…

V čekárně mám dost času přemýšlet. Vzpomněl jsem si na článek, kde se vzájemně žalují u soudu dva železniční dopravci. Ten soukromý nabízí slevu těm, co mají in-kartu státních ČD. A do toho ten druhý soukromý, že mu lidé píší, proč neplatí in-karta u všech dopravců. Když denně jezdí z Pardubic nebo Kolína do Prahy, skočí do prvního vlaku, který je na nástupišti. Tak proč musí mít tisíc karet, když by stačila jedna. Zasním se. Jak by to bylo krásné, kdyby to fungovalo jako ta všemi odsuzovaná Opencard. Jedna karta, přes třicet dopravců (včetně Českých drah), pět druhů dopravních prostředků. A to jsou jen ty, které jsem někdy využil, asi by se jich našlo víc. Když to jde v milionové Praze, mělo by to jít i v celé republice. V celé EU. Jedna karta. Třeba občanka. Na ní všechny důležité údaje. A při té příležitosti rovnou i elektronická peněženka. Nahraju si tam peníze z účtu a platím a jezdím a tak všechno. No ale co když ji ztratím? To by byl průšvih. Všechno ztraceno. Celá identita. A peníze. Chtělo by to něco, co se nedá ztratit. Mám to! Implantovat ten čip přímo do ruky!

Ostatní spolupacienti v čekárně na mě koukají, jestli jsem si nespletl čekárnu. Sedím tu už půl hodiny a usmívám se. Netuší, že jsem si vzpomněl na kultovní film Demolition Man a hlášku: „Co myslíš, že si teď drbeš, primitive?!“ V tom filmu bylo vůbec několik pěkných ukázek, jak využívat a obcházet různé technologie, nejen ty identifikační. Třeba tři mušličky.

Vcházím do ordinace. Usedám do zubařského křesla. V hlavě mám však stále stejnou myšlenku. Ve Spojených státech je prý už skupinka nadšenců, kteří na sobě dobrovolně něco takového testují. Mají v sobě čip, který obsahuje všechna potřebná data. Šílenci. Jsem snad jezevčík, abych se nechal očipovat?

„Stalo se něco?“ zeptá se mě sestřička.

„Ne, proč?“

„Nějak jste sebou cuknul.“

„Promiňte, nad něčím jsem se zamyslel.“

Výhoda, nebo hrozba?

Čeho se bojím? Čeho se bojíme? Proč se nechceme nechat očipovat? Máme co skrývat? Před kým? Před berňákem? Před teroristy? Před partnerem? Mnoho otázek. Přineslo by to přece tolik výhod. A mohlo by mi to zachránit život. Jsem-li bezúhonný, slušný a věrný člověk, nemám co skrývat. Ale ten červík tu je. Sám školím, že dnes neznáme všechny aspekty a funkcionality, kterých je technologie sama, nebo v kombinaci s jinými schopna. A tak v budoucnu někdo může přijít s něčím, jak technologii využít nebo zneužít ve svůj prospěch.

Dům otvírám čipem. Notebook otvírám otiskem prstu. Tady všude by stačilo jen přiložit ruku s čipem. Ne. Raději zůstanu u svých karet a čipů. Protože člověk nikdy neví…